V jasných paprscích se slunce ranní
chvěje komnatou, kam jinoch statný
navrací se se skloněnou hlavou,
nesměle se představuje paní:
„Královno má! Jsem-li posel vratný!
Věř mi, zápasil jsem s nocí tmavou,
čelil slunci, nedbal větrů vání,
spěchal ruče splniti tvé přání…
rychle tam jsem, volně zpátky jel,
těžkou starosť na srdci jsem měl:
plášť mám přinésť, jenž ti zdobí plece…“
Rozlítí se paní: „Co pak šílí —?
minula se s rozumem ta žena?“
Mávla rukou hněvně, a v té chvíli
poklesla jí ruka napřažená.
„Jenom plášť můj!“ rozmýšlejíc šeptá,
„jaké ceny jest, aj, to se neptá —?“
V třetí chvíli vzdorně hlavu týčí:
„Hoj, ta žena záhadná mne zničí! —
hrozná cena — musím je míť přece!
Koupí pán mi drahocenný plášť,
koupí mně jej za království půli…
vzdorem podněcuje moji vůli…
Spěšte, pane, kůň u náspí řičí…“