Vyšla nade hradem zoře růžná,
lid se kopí pod zámeckým prahem;
ve veřejích otočí se brány,
vězňům pouta, dvéře zotvírány,
k trůnu svolán staré šlechty dav,
mezi nimi otec Domaslav.
A vše výská. U veliké slávě
vyhlašuje Čestu synem právě
Vladivoj, a všude jásá ples,
teče víno, překypují číše,
kolem trůnu dvanáctero děv
zvukem louten provází svůj zpěv:
„Nepřemožný Vladivoj!“ mu pějí
„za břeh moře sahá jeho říše!“
Na dno pije se, sál ambrou dýše,
stkvostné kalichy o číše zvoní,
jasným zvukem přípitkové znějí.
Král se směje, žertovně se kloní:
„Díky, páni! Avšak, na mou víru,
přemožen se kloním bohatým:
blesky svými přemohla můj meč
nebojácná, mužná jeho řeč
bojím se ho — nechť s ním žiji v míru!“
Pokorně se Čestmír králi sklání:
„Velkýs, králi, budiž tobě sláva!
Vytrvale, mužně hájím práva,
překonán však šlechetnosti silou
vděčnosť znám; má duše vřelá, měkká,
viz, mé oko vroucí slzu roní!“
S krále na královou okem těká,
zočí matku předrahou a milou,
usměje se, pozdravit ji pílí,
setře slzu bohatýrskou dlaní.
Dojato vše. Povstane kmet bílý,
ten, jenž druhdy za ostatní mluvil,
vznese číši: „Pánové a paní!
Z prostých slov jsem tuto řeč svou uvil,
připíjímtě na zdar země naší…
Požehnánať, volám z duše hloubí!
kde se mužná síla s láskou snoubí,
ocelitou hradbou zemi střeží:
chatky lidu, hrady o stech věží,
perly, kámen, štěp a strůmek planý,
zlaté doly, orné půdy lány…
spásy andělem se nad ní vznáší,
hlídá ji jak nepřemožný lev…“
Šum a hlahol rozlehne se síní:
hrd a vlídně rozhlíží se král,
jásotem se třese zlatý sál,
s kmetem slabým s postříbřenou kšticí
objímá se jinoch růžolící.
„Nepřemožný!“ pěje dvanáct děv.