Zlatý písek ploval ukryt v řece
na dně mezi četou oblázků;
jeden z nich mu rachotivě vece,
čině jemu na ráz otázku:
„Z tebe, písku, vzácné šperky robí;
sám však nejsi nic, jak soudím já!“
Písek tiše v řece dál se plaví,
rozmýšlí a odpověď mu dá:
„Čím jsem, v sobě jsem; než dojdu slávy
a než lidé mnou se přiozdobí,
čistím se však a procházím pece,
kde mě zkouší a mě v ohni taví;
strázní, utrpením dojdu třpytu
drahokamův a hvězd na blankytu.“
Zlatem jestiť umění a ctnosť:
nestačí, by člověk nadán byl,
pracovati jest mu ze všech sil,
vtip a píli žádá velikosť!