Zda tě posud miluju, po tobě toužím?
Zda ti bude i po letech srdce vroucně bíti,
Až odpadnou závady, jež nás dělí?
Zda tě tak vroucně obejmu jako prvníkrát,
Až v přístav se dostanem,
Až slub nás ověnčí, spojí na vždy?
Ptej se Dunaje, jenž ti mé nosí slzy,
Obrátili se zpět ku předešlým
Krajům, zamilovav slávské nivy:
Ptej se Víly, opustíli kdy své luhy,
Když země jarou se zakrývá rouškou,
Když ozdobenou vítá Vesnu, a s toužením
Květ otvírá prahnoucí číši rose.
Tak já vřele toužím, strádám,
Tak věčně nezměnná má láska. —
Či mníš, že bych mohl tvých zapomenout půvabů?
Kyneli kde krásy na světě podobné?
Tys mne vzbudila k životu;
Tobě život věnován,
Tobě srdce bije, pokud nedobije:
Přijď, o přijd brzo, ať neunyju!