Lešetínské zvony slyšet valné hony,
přes pole a háje zní ten svatý hlas,
hlaholí tak jasně, hlaholí tak krásně,
Lešetínské zvony rád bych slyšel zas!
Chaloupka tam sivá, shrbená a křivá
pod mechem a slámou, chudým krovem svým
hejno dětí kryla, kuřátka jak čilá
ukrývá si kvočna křídlem šedivým.
Všichni pod večerem na zápraží šerém
sedali jsme s matkou, otcem pospolu,
ve blaženém snění k sobě přituleni
při slavičích zvonů jasném hlaholu.
Dětské moje čelo nejraděj’ tu dlelo
na rameně sestry, nejmilejší všech,
v její duši bájí pučelo, jak v máji
zlatoušků se shlíží v jasných pramenech
Když ty zvony zněly, tu jsme spolu jeli
v oblakovém voze v divný, krásný svět,
kde jsou zámky zlaté, princezny v nich jaté,
k tanci lesním ženkám zvoní zvonků květ.
Truchlily jste se mnou, zvony, hudbou temnou,
když jsem otci lůžko v černé zemi stlal,
a když stlali k němu srdci mateřskému,
se sirotkem smutným hlas váš naříkal.
Milé sestry není, bratři rozptýleni,
jak podzimní vítr listí rozvívá,
kopřivy jen husté kryjou místo pusté,
kde chaloupka naše stála šedivá.
Lešetínské zvony slyšet valné hony,
přes pole a háje zní ten svatý hlas.
Srdce touhou hyne, z prsou vzdech se vine:
Kdy vás uslyším, ach! milé zvony, zas?!