Nejširší moře lidské oči jsou,
celý svět na sobě unesou,
celý svět v tisíci lodích po jejich hladině pluje:
hvězdy, květiny, ptáci, města, fabriky, lidé,
všechno, co bylo, všechno, co tu je,
všechno, co přijde.
Viděl jsem věci šťastné a líbezné,
jež pro vzdušnost nikdy neztroskotaly.
Viděl jsem hvězdy a květiny, viděl jsem ptáky,
když před zimou do krajin jižních přelétali,
to byly lodě nákladů lehkých, štíhlého boku a labutí šíje,
jež do očí šťastně vždy veplují a šťastně přeplují je,
to bylas i ty, milenko s bílým plachtovím,
přišlas a odešlas, — viděl jsem tě
a už tě neuvidím.
Však znám také věci těžké a nejtěžší,
jež marně vypluly na cestu k ráji,
znám nemocnice a předměstí, lidi, které bůh netěší,
znám koráby z olova, které vždy ztroskotají.
Znám lodníka, který se nesměje,
vraky, vězně a galeje,
jež tíhou svých břemen se rozpraskly v půli
a do očí vpluly mi, aby v nich utonuly.
Nejhlubší moře lidské oči jsou,
dnem svým až k srdci dosáhnou.
Co v očích ztroskotá, k srdci se propadne,
do srdce zaroste a srdce ovládne,
aby v něm hluboko kotvilo
v jiné a strašlivé kráse,
jež ze všech krás světa nejsilnější je,
protože nelaská,
ale nabije
všechny tvé smysly nesmělé
střelami ohně a ocele.