Černé oči měla,
mladé srdce měla,
věrnost mu slíbila
dřív, než odejela.
Na mořském pobřeží
vlna s vlnou běží,
ale věrná milá
samotinká leží.
Ve vzpomínkách dojdeš,
nedojdeš však celá,
není láska z očí,
ale také z těla.
Po mořském pobřeží
bledá žena chodí,
osmahlý námořník
přijel v bílé lodi.
Z železa ruce měl,
z železa kotvy měl,
zakotvil tenkráte,
když na ni pohleděl.
Dvě noci plakala,
dvě noci klečela,
třetí noc sýčka
u oken slyšela.
Letěl a zasykal,
jí zrovna nad srdcem
a v tom srdci zemřel
ten, kdo byl dříve v něm.
Zemřel i s věrností,
kterou si od ní vzal.
Čtvrtou noc námořník
na jejích ňadrech spal.
Na dvou bílých vlnách,
na věčném příboji,
nechtěj však ani ty
snít v míru a pokoji,
neb srdce to nepatří
ni tobě, můj neznámý,
srdce žen nebe je
se všemi hvězdami,
a patří-li někomu
na věky, na věky,
— tož patří noci.