Můj první máj, můj první máj,
jak byl tak blahý, jasný,
on posud stkví se v duši mé
co démant nad vše krásný.
Ach tenkrát slunce vinulo
kraj zlatý k srdci úže
a zkvětl krásný, teplý máj
a májem zkvětla růže.
Já díval se a díval zas
až leskem zrak mně přešel
a zlatý kraj a teplý máj
i s růží v srdce vešel.
Evangelium své lásky
psal jsem v kníhy černé,
kníhy černé — noci tmavé,
písmo — hvězdy věrné.
Čtěte je a počne-li snad
zhasínat hvězd plamen,
vězte, že je s mojí láskou
dávno, dávno amen!
Máj tak krásný, jak jen první
láska býti může,
a v něm vypučela mladá
z poupěte mně růže.
Mlaďounká ta růže krásná,
krasší než vše kvítí,
že mne příliš milovala,
musela umříti.
Pláče matka nade hrobem:
„Vrať mně moji dceru.“ —
„„Nejsem její smrtí vinen —
nejsem! — na mou věru!
Co mne jen kdys milovalo,
má už zdrhlé zraky,
a že miluju sám sebe,
umru brzo taky.““
Na rozcestí jinoch bledý
šeptá tiché noci —
„Divno je mně, jako bývá
bezdětnému otci.
Nepřirozený to zákon,
že, když láska hnije,
ještě její otec třeba
dlouho, dlouho žije.“
Z hrobu volá mrtvá láska:
„Chladno je tak v hrobě,
vezmi mne, můj drahý otče,
vezmi mne zas k sobě.“
„„Nemohu, mé dítě, za to,
že už ležíš v hrobě,
jsi-li moje dobré dítě,
vezmi ty mne k sobě!““
Každá písnička ta malá
teď se na mne dívá,
jakby věděla, že jesti
v každém slově lživá.
Složeny jste, milé písně,
hodné pro mládence,
snad též k slzám pomůžete
mnohé ctné panence!