Tak mám tebe plnou duši,
že víc nemá svlačec rosy,
když jej ze sna slunce vzruší
zrána padnouc do rákosí;
a má duše stále prosí:
Smiluj se! Vždyť lásky v tobě
více, nežli píseň tuší!
Zvon, když rozhoupá se v plese,
nemá v ňadrech tolik zvuků
a pták písní tolik v lese,
srdce nemá tolik tluků
jak ty, když svou bílou ruku
na čelo dáš v požehnání,
co se blaha na mne snese!
Jako ve snách stále žiji,
kam jen hnu se, hudbu slyším,
jednu sladkou melodii,
od květin až k hvězdným výším
zvukem prudším a zas tišším!
Věř, dřív neztichne ta píseň,
až svou skráň v tvém klínu skryji.