Stesky osiřelého — VIII. Po lukách, hájích chodívám

a hledám ladné víly,
a napřed již jim slibuji
své srdce ze vší síly.
Já volám, zpívám, horuji, –
než nikde žádná víla:
tu píseň má se zamlčí
a osudu jen spílá.
I spěchám z luk a hájův zpět
a v krov svůj kroky řídím,
a srdce mé: „Což nikdy já
tě, lásko, neuvidím?“