Ramínko bílé paprsek co slunce —
Ó dítě moje, lilje na korunce,
když měsíc svítí v létě za večera,
není tak pěkná, jak tys byla včera.
Pod tebou lůžko — oblak pod andílkem,
o něhož opřel průsvitným se tílkem,
když znaven denní, suchou mdlobou vedra
křidélka složil na růžová bedra,
a úsměv v líčku, rozkoš sterou v zraku,
v lehounké loďce vyplul do oblaků.
Ramínko bílé, labuť by zasteskla,
a tvoje ňádra ta se pod ním leskla,
a k tomu vlas, co dolů k nim se točí,
a úsměv děcký těch tvých černých očí…
Sejdou se zase u břehu jak vlny
ti snové, jichž jsou myšlenky tvé plny,
sejdou se, sejdou, nebem provodí tě —
usni zas jednou, usni, moje dítě,
jen jednou. — Věř mi, lilje za večera
není tak pěkná, jak tys byla včera.