Byl někdy mlád a kadeř jeho hustá;
a nevědomky bujněl v umění
jak kvítek, který v poli povyrůstá
a rumění.
Teď zašlost celou v zpomínky mu vrací,
jej opojného halí do dýmu;
natáhl tiše snů svých skřínku hrací
a hrají mu.
Poslouchá — tmí se; — měsíc bledší před ním
a upírá naň pohled měnivý,
poslouchá; tmí se; — věk jde krokem všedním —
on šediví!