Písně (Cyklus druhý) — VI.

Již dávno, co ret touhy oněměl
a sotva poznáš její počátky;
přec — místo co bych tobě klnout měl —
po tobě líbám památky.

A v písních mých je jako v katakombě:
tvá slova, úsměv, má své výklenky,
a hlava mdlá si po duchové honbě
k nim klade svoje myšlenky.

Ty ještě tak mě těší chvilkami,
že bývá mi jak otci o svátku,
a radostí hrá každá žilka mi….
Mám v dítkách těch svou památku.