I
Allegro moderato
Kdo v srdci mojím dotknul se to harfy nerozhrané,
kdo pouhým dotekem ji zladil jemným,
kdo rozvířil ji motivem tím hřejným,
že zaznívají tóny z ní tak prudce rozjásané?
Kdo rozzvučel to srdce mé, na něž tak těžko hrát,
kdo probudil mé matné, neohřáté smysly?
Jen krásný hudec způsobil, že radostně tak výskly,
a zpívám nyní to, o čem jsem snil tenkrát,
kdy marně hledal jsem v obzoru světlo lásky
a všude viděl jsem jen ploché, zablácené břehy,
a city moje planoucí pomalu hasly, hasly…
Teď mám tě. Díky, milá. Tolik nových citů
jsi naučila mě. A tolik nové něhy,
co teplý vánek vznítí barev v zralém žitu.
(10. IV.)
II
Andante
Jak lenivý tok mohutné řeky, jež neznala sebe,
plynul můj život. —
Náladu svoji vždy podle tvářností velkého nebe
nes vrch mých vod.
Tak žila líně v oběti cizím dlouho má ubohá duše,
na prsou chmury,
jež padaly bolestně, pozvolna, bezcitně a suše
s šedivé hůry.
Roztrh se mlhavý závoj! Nebesa zašlehla žárem,
vše zvířil Lásky um.
Zářící voda zajásala náhle pod polibků varem,
vrhajíc se k nebesům.
(22. IV.)