Tich, pěsti u zubů, skroucený maje hřbet,
v plášť černý zahalen svých dračích křídel dvou,
ten starý Proklatec v dál hledě noční tmou
na tesu zježeném věčnými sněhy sed’.
Zem pod ním nesmírná a chmurná táhla se,
lem pevnin šlehaný příbojem mořských vln,
on pouze v propast zřel, v děl černých stínů pln,
ač nad ním vesmír plál hvězd sterých ve jase.
Zde seděl. Krvavé své oči upíral
v tůň, v které hromadí své bouře žití běh,
kde tvorstva hemžení a lidí shon a spěch
pod letem věků vře, jenž nad ním spěje v dál.
On slyšel otrocké Hosanna výš se nést
a křiky davičů a králů Te Deum,
skřek vbitých národů na kříž a ohlas dum,
jež spravedlivý lkal na zříceninách měst.
Ten koncert pochmurný všech běd se k výši nes’,
byl starý jako svět a jako lidský rod,
byl prudší, silnější nad jeho záští hrot
kol Boha chmurného se vznášel do nebes.
On v bezdno zašlých dob se vrátil v jeden skok
kdy jitro nebeské zažíhal slávou svou,
před bídným losem svým se zachvěl nejednou,
až běžel děsný mráz mu přes kosmatý bok.
Svá zkroutiv ramena, své plece svíraje
on, první snílek z všech, nejstarší oběť, on
v nádhernou nezměrnost zoufalý vyslal ston,
kde žhoucí pěnou hvězd vrou nebes okraje.
Dní jednotvárných sled jak děsný lijavec
mnou nenaplniv ji se dlouží věčností,
má síla zoufalství, má pýcha marností,
mne tíží, vztek a boj mi nudou kruší plec.
Jak láska skoro již mne oklamala zášť,
já slzí neplodných pil celé moře již;
sem blesky, zdrťte mne, hor trosky, na mne níž!
Ať pro vždy zhltí mne snu posvátného plášť!
A podlí blaženci prostorem bezmezným
i rody prokleté uslyší děsnou zvěst,
hlas hromem zabouří: „Již Satan mrtvý jest!“
Ó, dílo šesti dnů, to bude koncem Tvým!