Když večer v podletí ve sladkém vzduchu snivý
tkal zlato v husté loubí stromů,
krev jahod na prstech, kdy kráčeli jste domů
skrz lísky, skrze jívy.
Snílkové nevinní ve prvních snů svých pýše,
ó, srdce — souzvuk tóny všemi!
jste poslouchali znít zpěv božský v sobě tiše,
jenž plní život lžemi.
Se zrakem zářícím, tvář květ a nohou bosou
jste mýtinou šli, vřesem
v lupení výdechu, jenž vlhký táhne lesem
k neznámým rájům, rosou.
A těžké paprsky jak stuhy skrz trnu snětí
pod mlhou hrály v modři tmavé
a vánek večerní jich konce houpal žhavé
ve korun fialové změti.
Pak němým letem svým pod lesy ztišenými
noc sladká sjela v spěchu
a duby přikryla v jich tmavém hávu z mechu
nad mýtinami ztemnělými.
Až na ruch zmatený, však družný, který zpívá
a stoupá z trávy, stoupá z vody,
vše usínalo již, pták, vítr, zvěře rody,
mýť, nebesa i niva.
A v tichu lesů kol, jak perlí božská stuha,
jež roztrhla se, hvězdy bílé
se mihly blankytem skrz těžké větve, čile,
tu první a tam druhá.
V své tůni hluboké, hle, rybník zasmušilý
a černý nahromadil u dna
těch perel zářících! Tam každá hvězda bludná
se jasně do vln chýlí.
Však vánek laškovný ty ohně ztlumil, stíny
vrh’ v jejich rozvlnění hravé,
jak třpytný lijavec je nechal jiskřit žhavé
chmurnými nad lekníny.
Ve křivkách zářících tu každý trysk ten skočí,
bezčetné jehož kruhy v sítí
ve zlatě stopeném zaplály, řek’ bys’, svítí
žeh tajemných tam očí.
V tu propast zakletou vás touha strhla mocí
k těm očím sladkých ohňů zcela,
hvozd slyšel, kterak se vám křídla duší chvěla
pod nebem letní noci.