Když svět mne znavil honbou svou a lhaním
a štěstí zdá se mi jen planá báj,
po níž se bojem, touhou marně sháním,
dvě malé ručky jsou můj celý ráj.
Dvě malé ručky měkké, teplé, bílé,
jež kolem šíje se mi ovinou,
dvě světlé oči, které se tak mile
zahledí v moje s prostou nevinou.
Kde rána, která teď by zabolela,
kde lidský hněv, jejž hněvem splácel bych,
kde propast žití sebevíce stmělá,
již neozářil by ten dětský smích? —
Jak stíny noci mizí chmura z líce,
když do nich čistý paprsk jitra pad,
a třeba duše chtěla sebevíce
si nad vším zoufat, musí milovat!
A není tíže, již bych nerad nesl,
neb cítím každým srdce záchvěvem,
že kdybych stokrát mdlobou pod ní klesl,
vždy zvednu se tím dětským úsměvem.