S neklidem věčným v prsou rozrytých
toužíme od té hroudy, k níž jsme spjati,
v dál od svých dnů: titam být chtějí svatí,
ti slunci nad hlavami bližních svých.
Nás práce sžírá, touha, vzdor a pych
a každý středem světa chce se zváti,
a teprv když se naši dnové krátí,
si zalháváme, že to všechno v smích.
Neb jak jsme byli, byli bychom znovu,
kdybychom věk svůj znovu mohli žít.
Jen básník nad námi se hlásí k slovu
— ač také on se minul svého nebe —:
Ten dosti žil, kdo měl v svých prsou klid
a dvě tři šťastné tváře kolem sebe!