Na vašich tvářích usmívá se svět —
a život, plný slunečného jasu,
tam nevrhá ni stínu všech svých běd,
vše splývá v čistou, nezkalenou krásu.
Vy květem jste na žití pustině
vonným a plným nejčistšího pele,
tak prosty, pravdivy v své nevině,
s tou bezstarostností na jasném čele.
Kdo může, děti, vám se přiblížit
s myšlének chladnou, pitvající řečí?
Zde proudí, žije, mluví jenom cit,
zde nahé srdce, — a to mozku větší!
Neb ač vás, žel, — učíme životu,
my od vás žít bychom se učit měli:
těch vašich prostých srdcí tlukotu
a všemu, co jsme z dětství zapomněli!
Neb vy jste čisty, — my jsme rmut a prach
a naše srdce pokryta jsou ledem,
my předstíráme práci a na sta snah,
však žít a lidmi býti nedovedem.
Sníť asket o nebesích ve svých snech,
myslitel zkoumá blaha lidstva taje,
a blízko tak — ve vašich úsměvech
dlí celý odlesk ztraceného ráje.