My jen tu báseň máme za svou zbroji
a za štít pouze vědomí své práce
a na dně žití kus té rezignace,
a naděj — jenom klid po těžkém boji.
Nás blázny zvou v donkichotovském kroji,
nás, kteří bychom jejich za paláce
nedali skřítka zlaté ve pohádce
— a za jich blaho dali duši svoji!
Přes naše sny dál svět se valí mělký
svou robotou a sobectvím a v hříchu,
a jeden bodák nazpět zavleká
o staletí, co Shakespeare vysnil velký; —
však dokud člověkem být není k smíchu,
nám dostačí — být srdcem člověka!