Usnula děvčinka dřínku na kořínku,
odtud pak jde stádo, s stádem dva ovčáci,
jeden v míru projde, druhý nechce v míru,
hovorí k děvčici: „Vstaniž pak, děvčino!
půjdeme tam dolů na to zlaté pole
zlatou pšenici žat, a se nadežínat.
Jestli mne nadežneš, chci ti dát své stádo,
jestli tě nadežnu, budeš moje milá.“
Vyvstane děvčice: metnou srp na rámě,
odejdou tam dolů na to zlaté pole.
Žali tam pšeničku zrána do večera;
za děvčicí váže devět milých bratří,
za jonákem váže devět milých druhů.
Děvčice nažala tri sta a tři snopy,
jonák nažal jenom dvě stě a dva snopy.
Hovoří děvčice: „Slyšíš-li, ovčáku!
Nuže, sem s tvým stádem; já tě nadežala.“
Prose ji tu pastýř, takto k ní promluví:
„K čemu tobě stáda s tolika ovcemi?
když ty trávy nemáš, kde bys je pásala;
ani vody nevíš, kde bys napájela,
ani chladu nemáš, kde bys polednila.“
Hovoří děvčice: „Slyšíš-li, pastýři!
já mám pole, kde bych stádo napásala,
moje hebké vlasy jsou zelená louka,
ano i vody mám, kde bych napájela,
moje černé oči — dva bystré prameny,
chládkem pak mu bude mé černé obočí.“