Dívčina hvězdičku sestrou zvala:
„Vítej, sestro, poutnice hvězdičko,
putuješ-li z východu na západ,
dohlídáš-li do Hercegoviny,
a vidíš-li vévodu Štěpána?
Jsou-li jeho dvory otevřeny,
a ve dvořích koně osedlány,
chystá-li se brzo pro nevěstu?“
Hvězda dolů ticho odpovídá:
„Buď mi zdráva, děvčino hezounká:
já putuji z východu na západ,
dohlédám až do Hercegoviny,
Vidím dvory vévody Štěpána,
bílé jeho dvory otevřeny,
a ve dvořích koně osedlány,
on se chystá jeti pro nevěstu;
ale ne pro tebe, leč pro jinou.
Tři tě pomluvili námluvníci:
jeden pravil, žes z rodu špatného,
druhý pravil, že jsi hadovitá,
třetí pravil, žes věčná ospalka.“
Rozezlí se dívčina hezounká:
„Ten, co řek, že jsem z špatného rodu,
bodejž neměl po srdci potomků;
který pravil, že jsem hadovitá,
kyž mu hadi srdce ovíjejí,
ve vlasech mu léto přeletují,
a za ňádry zimu přezimují;
ten, který mně ospalek nadával,
bodejž devět let po sobě stonal,
a nemohl v nemoci usnouti!“