Lítala ubohá v oudolí samička,
roztrušujíc sivá pírka po oudolí,
bystrý po doubravě vítr je rozvíval,
v pustinách slabounký hlásek se rozlíhal:
„Nesvolávej ptáčat, ubohá samičko,
nesvolávej bídných darmo rozeňátek;
zlý myslivec ubil z rozkoše malinkých,
rozcucháno leží pod dubem tvé hnízdo.“
Déšť a bouře v noci podzimní se honí,
po polích nešťastná dívčina se brodí,
samotná s hořem svým a se svou žalostí,
rve si černé vlasy s hlavy ubožátko,
v ňádra se bělounká nelítostně tluče:
„Zmiz a pojdi, kráso, zhoubkyně ty moje!
Oněm, srdce něžné, oněm jako kámen,
otevři se, matko syrá země, hrobem!
Nelze chmelu růsti v poušti bez podpory,
nelze kvítkům kvésti pod sluncem podzimním,
a mně bez trýzniče nelze žít milého.
Nehaňte, nesuďte mne, dobří lidičky;
já neklesla z viny, ale z upřímnosti,
an jsem nemyslila, že je v lásce šalba,
nevěděla, že se na foch může plakat —
an jsem v jeho slzách četla slib srdečný.
Pro něho jsem otce, matku opustila,
přátelům, domovu pro něj výhost dala;
pro svou bídu za ním letěla v cizí kraj,
pro svou hanbu hory, doly proběhala;
jako by se doma ženichů nenašlo,
jako by tam v městě lepší byla láska,
jako by jen kvetla za horami radost,
anebo cizí zem teplejší dala hrob.
Mluv, ty zrádce! komu mám před oči stoupit?
kdo zde se mnou slovo laskavé promluví?
komu opuštěná mám si postěžovat?
kdo mne zavrženou z milosti pochová.“