Po ulici mládeneček,
po široké holoubeček
často přecházíval.
Na Liduščino okénko,
na Liduščino okénko
po každé pohlídal.
„Spíš-li, ty drahá Liduško,
spíš-li, rozmilá Liduško,
čili ještě nespíš?“
„Já nespím, nespím, můj milý,
nespím, holoubku rozmilý,
bez spaní ležím.
Já tebe, ty má naděje,
tebe jen, ty můj zlatoušku,
na mysli nosím.
Nosím tebe jen na mysli,
a na rozumu přemítám,
ty můj předrahý!
Jak bych tebe naučila,
tebe, milý, vyučila
ke mně choditi?
Po ulici nechodívej,
po ulici nechodívej;
ale uličkou.
Po silnici nechodívej,
po pěšince nechodívej;
ale zahradou.
Na stupničky nenastupuj,
ani krokem nepřistupuj;
sokolem lítej.
Am nahlas nemluvívej,
znamení slovy nedávej;
slavíkem svistej;
abych jenom já jediná,
tvá děvčina roztomilá,
porozuměla.
Abych z děvčího sboru
samotinká ke dvoru
se vykrádala.
Já se vymluvím družkám,
já řeknu holubinkám:
Hlava mne bolí.
Vymluvím se matince,
řeknu — řeknu matince:
V kříži mne bolí.
A tatínkovi řeknu,
jemu já se vymluvím:
Všecko mne bolí.
K rozmilému pospíším,
k srdci jeho doskočím,
jak ryba zdráva.
U milého chvíli zkrátím,
od milého se navrátím
zase veselá.“