Krásné děvčátko šlo smutně,
vzdychajíc plakalo.
Ach, já nešťastné stvoření!
kam mne moje zlé důmnění,
ach, kam mne přivedlo.
Tys byl vší cti, chvály hoden,
milenče rozmilý!
já jsem tě stále zkoumala,
a nikdý nic neseznala,
co k podvodu se chýlí.
V tvém srdci jsem vše viděla
tak jako v zrcadle,
a přec tě stále tejrala,
i tvou věrností zhrdala,
ach, nyní běda mně.
Nejprvnější jarní kvítky,
by časně vykvetly,
s pilností sázel, zalíval,
rozkvetlé mi hned nosíval,
zavázané pentlí.
Ovoce to nejkrásnější
jak nejprv uzrálo:
jahod, višní, i hruštiček
přines' mi plný košíček,
až se srdce smálo.
Když vzpomínám na tu chvíli,
jenž byla poslední:
jako by mně srdce svázal,
když se mne posledně tázal
v hoři a slzení:
„Miluješ mne, neb jen trápíš,
táži se posledně;
mluv teď zrovna, tak jak míníš,
vlc živého neuvidíš,
jenž miloval věrně.“
Vtom mou ruku silně stiskl,
přitlačil na srdce,
pak své oči k zemi spustil,
několik slzí vypustil,
nepromluvil více.
Na ta pronikavá slova
já se jen zasmála,
řkouc: Tomu já mohu věřit,
pro koho ale chceš umřít,
toho bych znát přála.
„Odstup tedy pryč ode mne,
nevděčné stvoření!“
To promluvil, odešel pryč,
již jsem ho nespatřila víc,
to bylo poslední.
Od té chvíle srdce moje
kvílelo víc a víc:
čekajíc vždy myslila jsem,
že mne tak zastrašil žertem;
onť jest navždycky pryč.
Celý rok jsem se trápila,
po něm doptávala:
z jinších, jenž ke mně chodili,
nebyl mně víc žádný milý,
stále jsem plakala.
Až druhý rok zvěděla jsem,
že v klášteře bydlí,
přijmut jsa za zahradníka,
vede život poustenníka,
nad falší mou kvílí.
Já jsem si hned umínila
tam za ním putovat:
jak jsem k fortně přistoupila,
dychtivě jsem zazvonila
chtíc se na něj tázat.
Jak fortnýř dvéře otevřel,
hned jsem ho žádala:
Prosím, kde bydlí zahradník,
můj dobrý, věrný milovník,
jej jsem se tázala.
Mé dítě! ten zde víc není,
pravím pravdu tobě:
byl snad tvou láskou raněný,
a skrz tebe utrápený,
on již leží v hrobě.
Pohleď tamto na okénko,
hned proti zahradě:
tam bydlel, po tobě toužil,
tam bydlel, až se usoužil,
můžeš věřit vpravdě.
Ach běda, tak jsi pohřbený,
ženichu můj milý!
Bože! a já jsem tím vinna,
já jsem tvé smrti příčina,
kýž umru v tu chvíli.
Co jest platno tvé vzdychání,
raděj se pomodli;
žalost se do srdce vráží,
daremně pláč oči kazí,
a celé tělo mdlí.
Kdo mně za zlé můž pokládat
mou velikou lítost?
neb on byl mé potěšem,
které víc na světě není,
proměnil vše v žalost.
Co jest tobě všecko platné,
když jsi již chybila,
déšť, rosa nic nespomůže,
když zvadla ta pěkná růže,
kterou jsi zlomila.
Já budu stále naříkat —
ach, plakati musím;
neb pro tak ctnostného muže
každé děvče plakat může,
což já nejvíc zkusím.
Tak tě již více oko mé
nespatří do smrti!
Již ležíš v studeném hrobě,
nemohu pomoci sobě,
vždy musím kvíleti.
Spíte, vy modravé oči,
i tváře růžové;
usta, jenž se usmívaly,
když jsme spolu mluvívali,
ach, kde jsou ti dnové?
Když jsem já tebou zhrdala,
tys slzel po straně:
nyní poznávám svůj rozum,
že jsi pokrm zeměplazům,
že jest ten hřích na mně.
Milé děvče, pozdě pykáš,
již to nenapravíš,
raděj se zas domů navrať,
tu křivdu modlitbou odplať,
tak se mu odměníš.