Když jsem šel skrz dubový les,
přepadla mne dřímota:
a za hlavou mně do rána
rozmarina vykvetla.
Pořezal jsem všecky pruty
dohromady spletené;
ty jsem pustil po vodičce,
po vodičce studené.
Ta, která ji lovit bude,
rozmarínu zelenou,
jistě ta má milá bude
za vodičkou studenou.
Šly ráno k řece panenky,
do věder nabíraly,
a pruty k nim z rozmaríny
k samej lávce plynuly.
Tw mlynářovic Liduška
po nich se nahýbala,
a nešťastná holubinka
do vodičky upadla.
Zvoní, zvoní trojí hrany,
co to asi znamená?
Povězte, milí ptáčkové,
snad to není má milá?
„Tvou milou, tvý potěšení
do rakve ti skládají,
čtyři muži v černém rouše
do hrobu pokládají.“
Ach můj Bože znejmilejší!
tys mi vzal mou nevěstu! —
Povězte, milí ptáčkové,
k jejímu hrobu cestu.
„Za vrchem tam v kostelíčku
zpívají v kůru kněží;
pět kroků za kostelíčkem
v hrobě tvá milá leží.“
Budu plakat a se soužit,
na ten tmavý hrob sednu,
a pro tebe, má panenko,
těžké hoře ponesu.
Těžké já ponesu hoře,
až mne smrt vysvobodí,
a z rozmaríny věneček
na můj příkrov položí.