Poslechněte mne, mládenci,
kteří s láskou hrajete,
z mnohých ušlechtilých panen
šašky sobě děláte.
Pod zámluvou upřímnosti
klam a lest obmejšlíte,
a jak bohatší najdete,
chudobnou opustíte.
Nevybírej, nepřebereš!
starodávní přísloví,
jsi-li bohatý pro sebe,
nešiď panny chudobny;
hledej sobě v světě rovnou,
chudobné nech v pokoji:
jak se stává vybíráčkům,
tuto píseň poslechni.
Jeden zhejralý mládenec
ve světě sem tam běhal,
chudobné vzdy zavrhoval,
bohaté panny hledal;
každé chvíle kratochvíle
rozličné provozoval;
v své mysli jest byl veselý,
neštěstí se nenadál.
Šel svou cestou, zpíval sobě, —
ejhle! tu smrt zdaleka
v krásném krumplovaném rouše
proti němu pospíchá,
řkouc: „Mládenče! buď veselý!
znám, jaký oumysl máš,
tvá mysl jest oženění,
bohaté sobě hledáš.
Já jsem ta, kterou ty hledáš,
ve všem se ti vyrovnám,
na cti i velkém bohatství,
všeho všudy hojnost mám.
Jestliže mne zamiluješ,
zlata, stříbra dám dosti,
že je nebudeš moct unést,
než musíš je dát vezti.“
Hola, hola! již jest dobře,
tuť mne štěstí potkává,
snad nějakým pánem budu,
toť jest dobrá novina.
Nevím, nevím, jak mám dělat,
nic se mně to nelibí,
ona drobet přišeplává,
snad nemá v hubě zuby.
Smrt pozvedla drahé flory,
na mládence pohlédla.
Ach, nastojte! ty jsi pak smrt,
ach, běda mně, přeběda!
Radš uteču pryč od tebe,
nechci, nechci, nechej mne!
nemáš oči ani uši,
beznosá, var ode mne.
„Copak si mne tak ošklivíš,
mám šaty dosti drahé,
zlatem, stříbrem krumplované,
mnohem dražší nežli tvé.
Ještě, chceš-li, vezmu dražší,
pěkně se ti přistrojím;
čerstvá jsem dost, já i třebas
v letu ptáka dohoním.“
Smrt mládence uchytila,
chtěci ho objímati:
Var ode mne, nechtéj se mne
nikterak dotýkati.
Jsi ošklivá, mrcho stará,
máš i hlavu oblezlou;
samé kosti, sotva se ti
v hromadě držet mohou.
Z pěkných hradů bereš krále,
knížata i hrabata,
krásným slečinkám, spanilým,
ukracuješ života;
ani tomu pastýřovi
života nedaruješ,
z chalupy ho ven vyvlečeš
a do jámy uvrhneš.
„Pravdus mi tenkrát pověděl,
mládenče roztomilý!
budu na tě laskavější,
krásně že jsi hněvivý.
Nehněvej se, moje srdce!
s hněvem nic nezpůsobíš,
jak ty můj být přece musíš,
proč se daremně zlobíš?“