Měl jsem já Nanynku, již nemám nic,
dal jsem jí hubiček kolik tisíc.
Jinší ji loudili,
mně ji odloudili,
kteří ji mimo mne milovali.
Šel bych si stěžovat, nemám komu,
vím, že tě, mé dítě, nedostanu.
Půjdu mezi lesy,
budu volat: Kde jsi?
Ach, kdes má Nanynko znejmilejší?
Jestli já tě, dítě, nedostanu,
zajdu já za hory, tam ostanu:
jestli ten slib zrušíš,
mne oklamat míníš,
odpovídat na to těžce musíš.
Zavěj, ty větříčku, v pravou stranu,
že já mou Nanynku pozdravuju:
žádné veselosti,
jen samé tesknosti
trpěti musím v té samotnosti.