Po půlnoci, dřív než kohout
hodinu ranní zpíval,
šla tam z hrobu Margareta,
kde Vilím odpočíval.
Studené ruce na prsech
křížem složeny měla,
a z rozmaríny před sebou
zvadlou kytku držela.
Řkouc: Vilíme, spíš neb nespíš,
Bůh nás oba požehnej,
jak tebe v svatebním loži,
tak mne v té rouše černej.
Noc hroby své otevřela,
mrtvé stíny propouští,
navštíviti, jenž proti nám
provinili, připouští.
Ty pak nestrachuj se mne nic,
ty se nemáš čeho bát;
neb jsem v světě neuměla
nežli tebe milovat.
Ačkoli žes nezachoval,
cos sliboval plniti;
ty jsi tak snadno mne mohl
pro jinší opustiti.
Říkávals, mé modré oči
nade všecko jiné být,
a často jsi je přinutil
žalostivé slzy lít.
Přisahals, že jsou mé tváře
krásným růžím podobné:
učinils je, jak jsou nyní,
vpadlé a smrti rovné.
Chtěls srdce mé, a pro tebe
vypuknout jsi je nechal,
nebo jsi je každé chvíle
nevěrností svou lákal.
Již obličej mám škaredý,
tváře nejsou červené,
oči kalné, pysky bledé,
vší krásy jsou zbavené.
Červ je můj host, jenž mne žere;
rubáš oděv svatební,
noc tmavá — z níž k vykoupení
dřív než při soudu není.
Poď, pohledni a polituj,
kam mne smrt položila,
jak hluboko v tmavém hrobě
moje kosti složila.
Tam v suchém písku vsazený,
jako uvadlá tráva,
pamětný kvítek žížnivý
slzy tvé očekává.
Věku mého kvítek krásný
v popel se musil změnit,
to pro tebe, můj Vilíme,
žes mne mohl opustit.
Přeju já však přece tobě,
tvá milá Margareta,
bys byl šťastný, jdu od tebe
pryč, ach na mnohá léta.