Náš rychtář má pěkné koně,
dal bych tisíc zlatých za ně,
jsou tak pěkně srovnány,
drží hlavy jak panny.
Přál bych ti je, bratře, věru,
já bych radš měl jeho dceru,
nožičky má jak srnka,
oči černé jak trnka.
Když se přistrojí v neděli,
hned se od všech jiných dělí:
chod má hezký, pěkný hlas,
já jsem ji potkal dnes zas.
Všecko by se mně líbilo,
kdyby jen to možné bylo
dříve dobře vyzkoumat,
zdaž ji rychtář myslí vdát.
Blázne, co se nad tím trápíš,
zdalipak již o tom nevíš,
kterápak chce sedláka?
Každá raděj vojáka.
Kdybych věděl, že to půjde,
a ona mou žinkou bude,
dnes bych se na vojnu dal,
zejtra za manželku vzal.
Kdybych já byl na tvém místě,
postaral bych se zajistě,
když je sem i tam cesta,
vzal bych si holku z města.
Nu, tys mně dal pěknou radu,
abych ti měl říci pravdu:
s jednou vadou v vesnici,
někdy v městě s tisíci.
Já jsem mnohokrát v městě byl,
vždycky se nad tím podivil,
jak jsou děvčata smělá:
každá by mne hned chtěla.
Nemluv mně již o městských víc,
já jen chci přec rychtářovic;
když to štěstí potká mne,
dám ti darmo ty koně.
Bratře, budu všecko hanět,
jen tobě stále nadhánět;
když ty mně dáš koníčky,
budu tě chválit vždycky.