Ve kraji širokém na omlazené trávě
při svitu bledých hvězd
kýs povoz tajemný z dalekých cest
zastavil právě.
A z vozu mužové vystoupli, v kruh si sedli,
neb dlouhý byl to čas,
co jeli úvozem, před sebou hráz
neb prasklou jedli.
Tak těžce znaveni si sedli v trávy vlídné,
kůň vedle nich se pás’
a měsíc bíle plál, rozestřev vlas
přes nebe klidné.
Z bohaté torby své pokrmy, nápoj vzali
a každý jed’ i pil,
až bylo cítit žár naběhlých žil,
jak hodovali.
Pak posilněni zas na další cestu chtěli,
neb dál je nutil čas,
leč jaří po hodech nestejný hlas
o cestě měli.
Děl první hřmotivě: „Jen přímo jeďme dále,
tam veselejší svět,
já znám ty krajiny od dětských let
i jejich krále!“
A druhý: :Přátelé, to návrh plný zrady,
my v levo jeďme jen
za noci hvězdnaté, než blýskne den
za mými zády!“
„Jen v pravo půjdeme,“ tak třetí hlučně volá,
na čele smělý vzdor.
„Kdo uzřel jedenkrát klín temných hor,
ten neodolá!“
A jiný zavolal: „Ty kraje jsou nám cizí,
my nevěříme jim,
toť samá naděje, jež jako dým
pojednou mizí.
Zpět raděj vraťme se, vše přelud jenom pouhý,
za námi kvete máj,
leč leží před námi vyprahlý kraj
a suché strouhy!“ —
A jiný bouřlivě se mezi druhy řítil
a zase jiný vstal,
až vášní svárlivou jim všem pohled plál
a k boji svítil.
Vzdor čela polil jim a každý hrdě kráčel
k té straně, kam sám chtěl,
sám a sám v cizinu do skalních čel
se chladně stáčel.
Kůň s vozem opuštěn tesklivě dlouho zíral,
jak zanikali v dál,
stesk těžký v pohledu mračně mu hrál
a prsa svíral.
A čeká sám a sám pátraje smutně v šeru,
až muži přijdou zpět;
čas zatím ubíhá, chmurný je svět
a k podvečeru…
Kůň věří v hlubinách a návrat čeká stále,
vůz stoji připraven…
O muži, vraťte se již v tento den
a jeďte dále!