M. V.
Jak laňky skok ve stinný les
se přes křovisko ladně nes;
jak lesních rohů jasný ples
se vrchem šumných jedlí vez
a vrcholky jich rozechvěl, —
tak tanec tvého kroku pěl,
ó drahá slečno Cantarell!
Jak motýly máš nožky své,
jež jeteliště k hodu zve,
jimž slunce jas a vůně dech
radostnou bujnost v křídla šleh’.
Kdo u těch nožek nerád dlel,
ten milovat by neuměl,
má drahá, krásná Cantarell!
A snědou tvář ti vroubí vlas,
jenž v kučerách se zas a zas
rozplétá jako vlnky tok
a spadá až na dívčí bok.
Kdo neznal by, jenž tudy šel
a na tebe jen pohleděl,
lepokadeřnou Cantarell?
Ó, rty ty znám. Je vykouzlil
svých štětcem Apoll v sboru vil.
Jak na výsluní jahoda,
jež lákavá, však pobodá,
kdo přivoněti k ní by chtěl.
Však mne, ó, bodat neuměl
tvůj trn, ty moje Cantarell!
Však smích tvůj jako pramen trysk
a jako paprsek se blýsk
a jásá, zvoní, šveholí,
jak zvonek ze vsi v údolí.
Jak za paprskem vždy jsem šel
a lesem jsem jej proháněl,
tak za tebou jdu, Cantarell!
(28. VI.)