Co vzal nám kdo, co zašlapal nám v bláto,
co jedny lkáním, druhé plní studem,
to žalozpěvy už si nevyhudem:
kdo muž, si vezme zas, co bylo vzato!
V nás jako v jiných žití vrchovato,
nač zbaběle lkát stále nad osudem —
ten dává všem, jen co si vydobudem:
žebráku hůl a kovkopovi zlato.
Což nemáme svých polí rodnou půdu,
nemáme ruce, mozky jako jiní,
železo na pluhy i na oruží? —
A stále vrávoráme jako v bludu,
pěst líbajíce, která křivdu činí —
„Jsme otroci,“ se křičí; — kde jsou muži?