Cos u nás straší; — říct to nelze slovy,
vzduch toho plný, ve vodě to pluje,
s chlebem to jíme, krev to omamuje,
tak sladkotupě dým jak opiový.
Na ruce věší se to dělníkovy,
do myslitele hlavy se to snuje
a každou chvilku míru otravuje
i tam, kde zavítá pod naše krovy.
Chcem žít, a živi v hrob se ukládáme,
chcem pracovat, stavíme z písku v řece,
chcem kupředu, a zpátky vrávoráme;
co jinde pravda, lež je v zemi této!
Tu můru, mdlobu — kdo můž’ říct, co je to —
tu naši kletbu, setřeste ji přece!