Páni po koniu pojedú,
až Bieliny řěky dojedú.
Podle té řěky kóň poteče,
na jednu úlehl přiteče,
s na niejž oráše muž veliký,
obinuv své nohy łýky.
K tomu mužiu kóň přiskočiv,
i sta u něho sě vzbočiv.
Stojieše jako jat v uzdici,
pro to tej vsi vzděchu Stadici.
Páni na chłapě vzvěděchu
jeho jmě, že j'mu Přěmysł diechu.
Počěchu sě druh k druhu smieti,
i chtiechu jej inhed vzieti.
A jakož sě jeho dotkú,
Přěmysł vdruži v zemiu otku,
řka: „Žel mi jesť, že ste tak rano přišli!
By ste byli teprv ot Liubušě vyšli,
bychť mohł tuto úlehl vzorati,
viec było by nelzě oráčiu chleba kupovati.
Ale že ste uchvátili
a mně v roli přěkazili,
móž to každý słyšěti rád,
bude v zemi žizn, a často hład.“
Posáh Přěmysł k łýčeniej kabeli,
vyně sýr a řešetný pecen velí,
počě, na radlici połoživ, jiesti,
pánóv prosi podle sebe siesti.
Páni počechu sě shliedati,
a na Liubušinu řeč vzpomínati.
Jechu sě jeho tázati,
proč by jemu było miło na železě sniedati?
Přěmysł tak jim otpovědě:
„Jakž vám Liubušě pověděla, též vám povědě.
Když ste o dievcě nerodili tbáti,
bude vy mój rod železnú metłú kázati.“
A když tu Přěmysl sniedáše,
jeden pán na otku hlédáše,
že otka vypusti z sebe pěť pramenóv
a z nich prokvete pěť ořěchóv.
Čtyřie uschú po małej chvíli,
pátý by živ, ten sě všěm smíli.