Za městem u cesty, kudy jdou z práce
tovární dělníci, nešťastník sedá,
má obě ruce odňaty krátce,
dělník už z daleka dárek mu hledá.
Znají ho všichni. Nevím, čím vzato
člověku tomu, co chudého živí,
tuším však cit, jímž tady jest jato
dělnické srdce, mohutný, tklivý.
Ten, jehož ruka ve práci denní
tvrdne a kornatí, až je jak z kovu,
jda tudy, jak tu ruku svou cení,
denně jež dává chléb rodině znovu.
Co by z nich bylo, z dětí a ženy,
kdyby tak stihla z továrny zpráva,
že jim tu ruku nezměrné ceny
urvala stroje šílenosť dravá?