Byl konec dubna již, leč v horách plno sněhu
a smutku ještě víc.
Hlad s Bídou z lůna hor za ostrých vichrů šlehu
jezdili do vesnic.
Lid nedbal panstva však a dvéře uzamykal
a kde byl jaký kout,
i rozlítil se Hlad a okny v jizby vnikal,
lid jímal v tíži pout.
A dětem, šedivcům svou dlaní svíral hrdla,
až slední vzdech z nich trysk’,
a Bídy náruč zas v kalenou ocel tvrdla,
že vraždil její stisk.
On bral si krásu děv, krev ona hochů pila,
kraj mrtev byl a tich,
a vrchnost vraždila a hýřila a tyla,
dlaň nikdo nepozdvih’.
A přece praotci jich měli hrdá čela,
i znali, co je vzdor!
Dřív mnohá vrchnost zde se na svých zámcích chvěla
a utíkala z hor.
A měla dráby své a katy, derechtory,
a přec vstal na ni lid,
teď pán jde s paní sám a přec se třesou hory
a v lidu strašný klid.
Dřív v trýzni nejhorší vyslali deputace
do města ku králi,
a byly soudy přec a byly apelace,
a někdy vyhráli.
A druhdy nebáli se kyrysníkům čelit
a zámky zapálit,
však teď jak smrtný mrak by nad krajinou přelít’,
je umrtven ten lid.
Již ani nečeká, až čas to panstvo zdrtí,
a hledí něm, jak zvěř,
jak Bída prodává sousedce, kněžně Smrti,
mu otce, ženu, dceř.
Jakého krále měl by prosit, lid ten neví,
o patent svobody,
vždyť krutost největší mu sama šklebně jeví
tvář matky přírody.
A k Bohu stokrát lkal již, ke králi všech králů:
„Ó, Věčný, pomoc dej!
zbav Hladu nás a změň na úrodnou prst skálu,
zruš Bídy privilej!“
A Bůh jim patent psal, psal písmem ze hvězd tkaným
na pásce oblohy,
za nocí mrazných čet’ jej okem uplakaným
lid horský, nebohý.
Však Hlad se s Bídou smál a dále vnikal v chaty,
nes’ rubášů tam kment
a vraždě chuďasy děl: Jdi jen, robe klatý,
si v nebe pro patent.
„Již tolik zrušeno běd, Bože, Tvojím jménem,
zhubeno příkoří,
ó, vzpomeň také na nás lepším pergaménem!“
tak lid lkal v pohoří.
Tu, Bože veliký, pych Bídy zhubils děsný,
a lid ved’ z prokletí
patentem svobody, na kterém slunce vesny
Tvou bylo pečetí.