Ach, můj milý bože,
jak se časy mění,
měla jsem milého,
ale už ho není.
Daleko v cizině
v pustém hrobě leží
bez slzí, bez pláče:
tak tento svět běží.
Chovala jsem růže
červené a vonné,
kdo je bude trhat,
kdo si přijde pro ně?
Opadnou mé růže
a uvadnou líce,
než zapěje v našem
sadě žežhulice.
Nejvíce mě bolí,
bolí v celé duši,
že jsou lidé k mému
zármutku jen hluši.