Mor ho, vraha, krutou mukou,
v třemen hanby vlasť co vpřahá
a svatokrádežnou rukou
v poklad zlatý práv jí sahá.
Zahoď vše, co chabosť budí,
a kdy v divém války ryku
vrah ti mečem proklál hrudi,
vyrvi jej a v smrti vzlyku
mor ho!
Mor ho zrádce, který ve lži s
hladkou tváří sem se hlásí
a zatím se kradí belží,
kde by ucpal zřidla spásy.
Odkopni tu hnusnou zmiji,
by ti neztřísnila šatu,
nechť se ve svém babství svíjí,
až zavzní tvůj rozkaz katu:
Mor ho!
Mor ho sketu, s chabou myslí
jenž se k trýzni vlasti dívá
krče se v svou díru syslí,
kdy ho doba v boj pozývá.
Kdo se choulí v bázně lůže,
zviklá jiné duše matné,
statné musíme mít muže,
raděj žádné, nežli špatné!
Mor ho!
„Mor ho!“ v boji nadšen horli,
jak to naši staří znali,
když caesara četné orly
— sami hrstka — potírali.
Volnosti si trhá plody
jenom chtění neúprosné,
s ním nám z vrahů zklene schody
každé naše smrtonosné
„mor ho!“