Zalkali tam k Tvůrci Hospodinu
na nebesích předků duchové,
co už dávno v trýzni ledové
odelkáli těžkou vlasti vinu.
„Život vrátil’s Noimovu synu,
odevírals víko hrobové,
dej by vlasti naší synové
zdvihli též se z temna hrobu klínu.“
Utichli i hlas jich srdce vřelý.
Tvůrce tvář se září v milosti
a on k zemi hledě ústy velí:
„Trudný velmi, lide, dán ti podíl,
má však láska nemá změrnosti;
nuže živ buď!“ A mladoň se zrodil!