Zda poznám, drahá matičko,
ten růvek z četných davů,
kam uložili ke spánku
tu šedivou tvou hlavu.
Zda najdu, kde to mateřské
tlí věrné srdce tvoje,
jež přestalo bít útrapám
a nezná nepokoje.
Zda poznám růvek zapadlý,
v němž spočinula ruka,
co pro mne v potu nosila
ty mozoly a muka…
Ó — jistě najdu v koutečku
tu hrstku hlíny chladné,
kde poklad v světě nejdražší
mně v prach a popel vadne.
Já pokleknu a políbím
tu posvěcenou hrudu,
a žalovat ti, matičko,
svůj stesk a bolest budu.
A k místu hlavu přikloním,
kde duch tvé srdce tuší,
a vypláču a vymodlím
ti na něm svoji duši.