Byl jednou starý, mračný král.
Ten si to velmi k srdci bral,
že nikdo jej nemiloval,
ač nebyl lupič, vrah ni žhář.
„Miluji zlata, stříbra zář;
dám v jasný kov svou razit tvář.“
A mračný král se z kovu smál,
a lásky přec se nedočkal:
lid světem vždy jej dále štval.
Až posléz přišel v nízkou chýš:
tu jal ho potměšilý kmet,
a nepustil jej z rukou hned,
leč hodil v chladnou tmavou skrýš;
na bednu dal dvou zámků tíž.
Zde králův obraz mnoho let
tak ležel jat, až skonal kmet.
Pak najednou veselý vnuk
vyprostil jej z vězení muk.
Šel s ním na hlučný světa trh,
a zlatem zpupně ve vír trh’:
na krále tvář si koupil hřích,
pěnící číš a dívčin smích.