Kdybysi byl žebrák opuštěný
nemajecí srdce v šírém světě,
nemajecí střechy v bouřné noci
a já stála na vrcholu moci,
a já stála slávy na rozkvětě; —
hlava má do oblak povznešena,
září hvězd mé čelo zulíbáno;
kdyby kolem stály řady reků,
u mých nohou spousty růžných vděků —
vše by tobě v oběť bylo dáno! —
Ó jak ráda slétla bych s té výše
dolů k tobě — světlo, žití moje! —
Z růží lásky zbudovala stánek
a z vavřínů lůžko pro tvůj spánek,
korunu bych vetkla v skráně tvoje. —
Čarovný prut bych ti v ruku dala.
Pak bys kázal všemu světu — lidem,
hlásal v blaho příští novou víru,
rozdával jim po svobodě, míru,
řídil osudy všemocným hledem. — —
Chtěla bych pak kvítkem věnce býti
krášlícího tvoje čelo skromné,
byť jsi rozdělil své srdce vřelé,
dařil jím svůj národ, — lidstvo celé —
jen když koutek zbyl by v něm i pro mne.