Na obzoru cosi kráčí,
jak sbor duchů ze hřbitovů,
a mé oko v němém pláči
smutně zírá k nebes krovu.
Stěžeň praská, plachty dmou se
jak mých ňader žalu vlny,
a postavy lodí pnou se
vzhůru — pohled tajůplný!
Tam ta loď jak naše sláva,
pokořená po staletí, —
každým mžikem výše vstává —
snad že k štěstí břehům letí.
Oči moje zaplakaly,
zasténalo v mé to hrudi —
vyjdi ženo-lodi v dáli.
dětí tvé se ze sna budí. — —
Loď k nám blíže přiletěla,
holá loď a kupci na ní,
jimž je slávou blaho těla.
v kasu zlata tužby plání.