Rozstřela noc se krajinou,
a luny svit jí v sledy,
a lesem, tichou samotou
bral smutně muž se bledý.
Měl tváře celé zjizvělé,
vždyť z boje to se vrací,
a jeho kůň — snad přece se
k domovu dotrmácí.
Tak berou dál se úvozem,
až pod okénkem stanou;
tam jindy líbal z večera
svou dívku milovanou.
A na okénko zaťuká,
v světničky temno zírá, —
či zapomněla na něj již,
že okno neotvírá?
A čeká a pak klepá zas
a volá sladkým jménem, —
jen ozvěna mu odpoví
svým z lesa mrtvým stenem.
A klesla též mu na srdce,
jež teskno jímá v pleny;
odstrčil tiše závoru
a vešel v nízké stěny.
A krad se k lůžku milenky,
však zná ten koutek tmavý,
kde kojil lásky mocný žár
a zpíjel bez únavy.
Zakmital chudý kahánek,
on zlíbal ztuhlé tělo
a strhl květný vínek jí,
jímž věnčili jí čelo.
Vsed s divým smíchem na kouč,
vlál vínek s jeho skrání;
kol pusto, jenom koně cval
unáší jezdce plání.
Jim rychle cesta míjela —
vždyť chtěli vůlí dvojí;
nes pána novou silou kůň
zas ku novému boji.
On vrhá v boj se šílený
až v prvních vojů řady,
kde nejvíc den chce obětí —
tam vínek vlaje všady.
Dobyli znovu vítězství,
a padlo reků nových;
dřív kácel voje tady rej,
teď pusto na těch rovích.
Jen luna večer zavede
sem smutné svoje hledy,
a svítí svadlý na vínek —
snad tady muž ten bledý?