Ach moje milá, páté léto tomu,
co s modlitbami vynesli tě z domu,
co v černou tebe zakopali půdu —
jak dlouho ještě pro tě plakat budu?
Já jako dnes si smrt tvou připomínám,
ku tobě ruce třesoucí se vzpínám
a vřelou slzou chladnou líc tvou zkrápím, —
v tvém oku mroucím — mroucí duši ztápím.
Tvé mroucí oko věčně na mne patří,
srdce se trhá — zastři líc svou, zastři!
A přece ne — hleď malou ještě chvíli,
než anděl pro tě s nebe sletí bílý! —
Na nebi večer růže rozestýlá,
tak krásně všude — a má milá zmírá, —
pod oknem ptáček zpívá — slyš, to tobě!
ach zmlkni, ptáčku — zítra bude v hrobě!
Ach ještě dýše, — ještě hýbá řasou,
hle — oko její po někom se stáčí;
či možno v smrti takou mučit krásou,
či v smrti možno oživnouti v pláči?
„Ach neplač pro mne!“ s prosbou pošeptá mi;
vinouc mne k prsoum rukou již-již chladnou,
„zde není hezky; — líp jest nad hvězdami,
tam svadlé růže lásky naší zmladnou!“
Zde není hezky! — což ta víra v ráje
se brzo vichrem zhoubných lósů zboří,
a jestli v duši věčný oheň plaje,
tu vlastním ohněm bídná duše shoří!