Noc postoupala rychle víc a víc,
však s Vandou se podivná stala změna;
tou hudbou byla jako posilněna
a pevně hledí budoucnosti vstříc.
Tu na dvéře se ozve klepání —
Nemohla pochybnosti ani mít —
Ta hodina — to Armin musel být —
a nepokojné všech žil tepání,
ač myslela, že připravena jest,
se ubohé tu dívky zmocnilo.
To klepání, ten o kliku již chřest —
tak odsouzenci ortele zní zvěst —
tak umíráčkem když mu zvonilo
k hodince poslední omračné v sluch,
neb do poslední doufal ještě chvíle.
Nadějí spásy klamnou jeho duch
se kojil — k smrti potupné již píle.
Tu v duši dívky vytanulo heslo,
jež posilujíc prsa hrdost vzneslo:
„Bol za zlato — bol věčný měj on za ně!“
A „dále“ zvolá Vanda odhodlaně.