Kdo zasmutil však, Vando, tvoje líce?
Jaký tvou něžnou duši tísní žal?
Čarovná dívko, proč nezáří více
tvůj zrak, jak druhdy diváky kdy jal,
k obdivu pohnul tolikeré zraky?
rci — ké tvou duši zastínily mraky,
tak nevinnou, tak mladou, tak ach krásnou?
proč čelo tvé to mramorové, svěží
zastírá bol; proč oponou tou řasnou,
kde pokladové vděků skryty leží,
proč s pod jemných těch víček slzy kanou?
či snes’ by svět tě zřít tak zadumanou,
tak smutnou, krásná dívko, nač ty slze?
Leč ona stále hlavu kloní stinnou
a zraky, druhdy jasné — jak ve mlze
jsou — bledé hvězdy za šedého jitra,
a stále z ňader vzdechy vzchází — hynou
jak bublinky z bouřného moře nitra.