Zapomeň, Drahá, zapomeň jinocha,
nade nímž mraky se bouřlivé shání.
Zapomeň, Drahá, zapomeň na hocha,
jenž Ti posílá bolné rozžehnání:
on na vše světa zapomene slasti,
jenom nikdy, jen nikdy o své vlasti!
Zapomeň, Drahá, zapomeň o junu,
jehož pod lípou máti odchovala.
Zapomeň o něm, jemuž ona v lůnu
lásku k rodině zpěvy vdechovala:
láska se zřítila; rodina v strasti
pro ni on hotov všech se zřeknout slastí.
Kdybys' viděla ty bouřlivé mraky,
jak naši Tatru valně obletují,
ó, jistě by Tvé zkalily se zraky!
Naše let mračen směle pozorují:
ať bouří, hřímá Tatra, naše máti,
my při ní v bouřích, v hromech budem státi!
Tatra se halí, jinoch zasmucuje.
Co by Ti bylo z jinocha smutného?
Z jinocha, jemuž všecko prorokuje
bouři po celý čas žití zemského;
on v jejím víru na vše zapomene,
jen někdy kradmo na drahé vzpomene.