Sníh padá, v slunci mihotá se v letu
jak z jara spadající prška květů,
jak upomínka na vše to,
co odkvetlo, co v duše svěží
nám k nohám skleslo naseto
a v slunci mrtvo leží.
Hle, vločků stotisíce kol se chvějí
jak drobných křídel živých v bludném reji,
jak tužeb, jež cos hledají
a nemohou to najít v letu
i padají i padají
jak po odkvětu.
Hra jest to sličná, sníh ten padající,
když paprskový úsměv slunka lící
ji vzdušným zlatem protkává, —
hra smutná, když, co květem zdá se
neb křídlem, stuhlé sprchává
a zmírá ve své kráse.
Co hvézdy z démantů se vločky lesknou,
tak vyzdobeny na svou dráhu tesknou,
jak letěly by na slavnost;
vždy víc a hojněji co chvíli
ten rozhozený padá skvost —
květ nebes jasně bílý.
A každý vloček, jak se v letu třpytí,
toť jako jedno chvělé, bludné žití,
jak jedno srdce úzkostné,
jak jeden osud, jenž se třese
a ve své touze žádostné
si hvězdku nese.
Dlaň jakás přísná, tajná, obrovitá
to rozhodila vše, co kol se kmitá,
ty vločky, hvězdy, naděje,
ty losy a ta křídla chvělá,
ty paprsky a závěje,
ta žití odumřelá.
Směs jedna jest to, jedno chvějné chmýří,
co mezi nebesy a zemí víří;
nic více život neváží
než vloček sněhu, jenžto vlaje
a v paprsku, jejž obráží,
v dol padnuv taje.
Kéž jsem jen tolik, takým vločkem bílým!
Kéž po svém zmítání se k zemi schýlím
i přikrýt, až se zahřeje,
kéž paprsky tak slunné piji,
až jako jedna krůpěje
se v půdu vliji.